Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švajčiarske trio AARA bolo pre mňa zjavením na modernej scéne melodického blacku, kde by už človek nejaké prekvapenia neočakával. Prvý diel trilógie „Triade I: Eos“ ma napriek tomu presvedčil o opaku. Paradoxne to nebolo na prvé počutie, aj keď materiál stavajúci na výraznej melodike sa môže javiť ako povrchný a prvoplánový. Našťastie, tak ako u väčšiny kvalitných nahrávok sa tu dejú veci v hlbších vrstvách, ktorými sa treba prehrýzť. Ak k tomu prirátame zaujímavý vizuál a štylizáciu inšpirovanú gotickým románom „Melmoth Trilogy“, prísľub kvality začína byť zjavný.
V prípade „Triade II: Hemera“ AARA logicky nadväzujú na prvý diel a kráčaju po ceste produkcie postavenej na rytmike blízkej hyperblastu a tremolo melodických riffoch, teda nič čo by v takomto popise búralo mantinely žánru, skôr naopak. Toto by bol veľmi jednorozmerný pohľad na nahrávku, ktorej komplexita je pri pozornom posluchu úplne inde. Výborná produkcia a dokonalý zvuk vás pozvú pri viacnásobnom posluchu do netušených rozmerov.
Švajčiari ku kompozícii pristupujú veľmi komplexne a nebál by som sa tento prístup prirovnať k veľdielu „Anthems To The Welkin At Dusk“ od legendárnych EMPEROR. Pod špinavým nánosom rýchlosti a brutality sú jednotlivé motívy reflektované vo viacerých vrstvách oktáv, dopĺňajú sa, morfujú s rôznymi podkresmi a vytvárajú tak monumentálny celok. Často je motív useknutý, aby v blackmetalovej smršti na neho nenápadne nadviazali ďalšie tri, pričom každý je v inej hĺbke zvukovej stopy nahrávky. Nosný motív v „Das Dunkel Der Welt“ je toho žiarivým príkladom. Pritom sa kapela nebojí pracovať aj s občasnými zbormi alebo vytiahne atypickú linku akou je orientálne znejúci vokál v „Sonne Der Nacht“. AARA takýmito elementmi šetria a album je postavený hlavne tvrdo gitarovo.
Osobitným aspektom je vokál, ktorý sa nedá označiť inak ako viscerálny. Pripomína trocha „lycanthroat“ Daniho Filtha vo svojej najlepšej forme a svojou brutalitou posúva nahrávku do vyššej úrovne extrému. Pritom ostro kontrastuje s melodickou formou a pôsobivé je aj to, že ho produkuje ženské hrdlo, čo v rámci žánru nie je práve typické. Skladby v kompozičnej sile vôbec nekolíšu, v každej sa dajú nájsť momenty, ktoré mrazia. AARA okrem toho ukazujú, že sú silní nie len v rýchlych partoch, ale aj v tých v nižšom tempe. Práve záseky do pomalších vôd s pôsobivým basovým spodkom a perfektne vystavanou rytmikou považujem za geniálne. Motívy synergizujú s perfektnou rytmikou, bubeník kapely je extra trieda a základom jej kvality. Skvelá je jeho práca s perkusiami a nazvučenie dvojkopu na kvalitnej sústave vám spoľahlivo rozvibruje vnútornosti. Pritom svoje schopnosti neženie za hranu, ale pracuje organicky v prospech skladieb. Ideálne to je počuť v „Strepitus Mundi“ kedy práve rytmika veľmi pôsobivo láme celu skladbu z extrémne rýchlych do pomalých častí, pričom energia a údernosť zostávajú zachované.
„Triade II: Hemera“ je vybrúsenejšou variantou prvého dielu trilógie, pričom už ten podľa mňa katapultoval kapelu medzi absolútnu blackmetalovú špičku. Takí BLUT AUS NORD to potvrdia. Tretí diel trilógie je už nahratý, takže nezostáva iné len sa tešiť na ďalšiu porciu špičkového blackmetalu.
AARA v druhom dieli svojej trilógie prinášaju vybrúsený melodický blackmetal najvyššej kvality. Brutálny ženský vokál, rýchle tempá, pestrofarebné riffy a pomalé i disharmonické monumenty sa prelínajú v množstve kompozičných vrstiev na krídlach čistej produkcie a pôsobivého zvuku.
9 / 10
Skladby
1. Phantasmagorie
2. Adonaia's Elegien
3. Sonne der Nacht
4. Das Dunkel der Welt
5. Strepitus Mundi
6. Mitgift
Diskografie
Eiger (2024) Triade III:Nyx (2023) Triade II: Hemera (2022) Triade I: Eos (2021) En Ergô Einai (2020) Anthropozän (I & II) (EP) (2019) So Fallen Alle Temper (2019)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2022 Vydavatel: Debemur Morti Prod. Stopáž: 41:47
JINÉ POHLEDY
Shnoff
8 / 10
Ty vrstvy tam jsou, ale jedou většinou na stejné sinusoidě, různě se prolínají, vystupují, zanořují do rychlé monolitické tremolové jízdy bičované vzorovým krkavcem, občas proložené vysokým sólem nebo podbarvené chorálem. Formálně brilantní, ale chtělo by to víc celkové dynamiky. Takhle mi vždycky v půlce desky padají víčka, a to už i dopoledne. Kolega promine, ale přirovnání k "Anthems" je hóóódně nadsazené. Babičko, osum s odřenýma ušima. A můžem zpět do Kojčic u Pejřimova.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký s deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.
GOLGOTHAN REMAINS trochu pročistili zvuk a zvýraznili ULCERATE vibes. Nové EP je pořád hodně agresivní a inspirace novozélandskou ikonou (tentokrát přichází na řadu jejich pozdní tvorba) slouží spíše jako vydatná poleva než jako zásadní konstrukční prvek.
Komplexní metalová skládanka, kde si podává ruce agresivní death metal s dusavými djent výpady, ale i melodickými a klidnějšími pasážemi. Přes veškerou agresivitu to má i zvláštní ladnost. První dojem slušný.
Desítka v rychlém kvapíku pádících válů nenechává nikoho na pochybách o čem že to tady bude. Španěle svůj tradiční hejvík hrají natolik tradičním způsobem, že tradičněji už to nejde. Skladby šlapou, refrény trefují cíl, jen do těch legín už se nenacpu.